Blog | Řekla jsem to jen těm, co to měli vědět

Jsou lidé, co práci nemůžou už ani cítit, ale to se o Haně Müllerové, vedoucí logistiky našeho NATURPARK 12, říct opravdu nedá. Když zrovna hodně balíčkuje, vůně kávy ve vlasech ji prozradí i doma a manžel může jenom hádat, jestli ten den balila zrnkovou, nebo mletou. Společně si vždycky dají ještě jeden odpolední šálek, nejlépe se zrn z Brazílie či Etiopie, a kdyby nebylo na domě pořád co dělat, zůstali by klidně na zahradě s pěknou knížkou nebo relaxovali po výletě a hlídali vnoučka.

„Jenže to se na jednom konci domu do něčeho pustíte, a než na druhém skončíte, můžete začít nanovo. Nedávno nám vítr rozbil plot, takže máme se sousedem hned co řešit,“ říká Hanka a vyvrací tím představu poklidného lelkování a spousty volného času po práci, kterou má pár minut autem na šest hodin denně. Zabývá se vším kolem objednávek – od balení a etiketování kávy, kompletace balíčků, kontroly kvality zboží až po stav skladu a správnou fakturaci. Ani třetí rok se nebojí stereotypu nebo přílišného stresu, i když se kolikrát nezastaví. I to má totiž své výhody, může to teoreticky brát jako náhradu za cvičení.

„Mně se s mojí povahou všude líbí, dokud vidím výsledek toho, co dělám a dokud to tam není moc nadivoko,“ přiznává Hanka s tím, že kromě náročného ročního dojíždění do jedné pražské kanceláře coby fakturantka byla předtím dvacet dva let na jediném místě – na poště. Začínala jako poštovní doručovatelka na vybraném mělnickém sídlišti tehdy ještě s dvěma taškami zásilek. „Dodneška holky lituju, doručujou v každém počasí, nemůžou skončit dřív a nachodí a nanosí toho opravdu hodně.“ I proto pak pokračovala na přepážku a zaučila se na dalších pozicích, aby mohla v případě potřeby různě vypomáhat a zaskakovat za kolegy.

„Pamatuju si na období, kdy jsem si po šichtě musela aspoň na půl hodinky vyčistit hlavu rýpáním v hlíně, to už dneska nedělám. Obrovský záhon květin, který jsme měly se sousedkou každá na své straně plotu, jsem značně zredukovala.“ Zůstala „jen“ obyčejná kuchařsko–pěstiteská radost plná čekání na to, co zrovna dorůstá. Další vzpomínka pak patří báječné šéfové, která jediná dokázala Hanku přesvědčit, že je v pořádku nechávat se odvézt domů a odpočívat ve chvíli, kdy má zrovna navrch diagnóza. „Měla jsem pocit, a byl to fakt jen dojem, že na mě každý divně kouká. Přitom jsem o ničem nemluvila, řekla jsem to jen těm, co to měli vědět.“

S roztroušenou sklerózou žije Hanka patnáct let a svůj postoj nezměnila. „Nejsem ten typ, co se druží s ostatními pacienty a s kdekým se o tom baví. Chodím na kontroly a pro léky, jezdím jednou za tři roky do lázní a jinak mi stačí, že každé ráno vůbec vstanu z postele a funguju,“ shrne po krátkém váhání a dodává, že je fajn, že na ní nic není vidět, i když občasným křečím, slabosti nebo vyčerpání se nevyhne. Na začátku si myslela, že jistojistě umře a mátly ji různé prognózy s vidinou vozíku, dneska už se zaskočit nenechá. Vydržela, než zabere léčba, rozhodla se zkrátit úvazek, rozšířit si kvalifikaci a přes úřad práce změnit profesi. Důvodem přitom nebyla diagnóza jako taková nebo snad nezvládání náplně práce, ale spíš touha po změně, lepším uplatnění a zaměstnání blíž místu bydliště.

„Nejsem na kafe špýgl nýgl, doma si ji zaléváme normálně z konvice do hrníčku, ale poznám kyselejší nebo ovocnou a taky potřebuju, aby mi chutnala a voněla, i když si dávám jen dvě za den,“ popisuje Hanka a pokračuje, že největší dobrota je mít ke kafi bohatý zmrzlinový pohár. „Tak teď jste mě nachytala, zmrzlina, to je moje, ale tu zatím v portfoliu nemáme,“ rozesměje se. Na dotaz, jestli nemůže požitky prozatím maskovat tak, že by na pohár brala vnoučka, naoko smutně prohlásí, že kluk je na maso.

Od doby, co je v Reveniu, si  Hanka nechává narůst vlasy. Stejný účes po delší dobu jednoznačně ukazuje, že je jí dobře a v jejím životě nejsou žádné turbulence. Aktuálně se proto baví představou, že by jí vlasy konečně zešedly a ona by tak mohla jít bezpracně s módou, jenže po šedi zatím téměř ani stopa. A právě to vystihuje Hanku nejlépe – šedivá, a tudíž zakaboněná nebo snad mdlá nikdy úplně nebude, ani na povel. I když toho totiž moc nenamluví, s kolegy, dodavateli a dalšími spolupracovníky je jedna ruka, velmi spolehlivá a výrazná právě tak akorát. Jen u toho nesmí být diktafon. ?

Zdroj: Inspirante.cz